Kahla LARP 2008

čtvrtý ročník
Fantasy světa plného obchodů, intrik i soubojů proběhl:

2-4.5. 2008
u vesničky Pohořany nedaleko Olomouce


Akci pořádali Kew & Kmotr & Fafrin


Foto Kew

Kahla LARP 2008 foto Kew

Foto Terka

Kahla LARP 2008 foto Terka

Epilog

Situace města u Dračího jezera nebyla v těchto dobách zrovna zlatá, natož pak mitrilová. Protektorát se chýlil ke konci, ale ve městě nebyl ani přepych ani blahobyt. Sláva zdejšího chrámu upadala a mitrilovou žílu se stále nedařilo najít. Pak se však začalo všechno rychlo měnit….

Do města přijel nový lord protektor a začal pátrat po mitrilu, avšak více času mu zabralo potlačování temnoty ve městě. Brzy na to dorazili do města i paladin s nějakým bílím knězem ve snaze šířit svou víru. Mezi tím se však už událo mnoho věcí o niž neměli ponětí. Je tu ku podivu, avšak od té doby to šlo s temnou stranou velmi z kopce. Bílá víra sice neměla tolik mocných postavení, avšak zase mnoho prostých věřících a tak se ve městě udál nejeden zázrak. Královský dědic marně pátral po možnosti stát se králem. Do města též dorazil železný lord, pro válečné záležitosti pátrající po zmizelém králi Knihomulusovi, avšak byl podle unesen a obětován a to dokonce za přítomnosti temného prince. Avšak protektor jeho tělo nalezl a pohřbil. Odměnou mu byla stopa vedoucí k ostatkům krále. Družina dobrodruhů pak vyrazila přes poušť a ostatky donesla zpět, avšak nepříjemným zjištěním bylo, že za jeho smrtí stojí sám mocný upír Alesand, do jehož rukou padla i koruna. Nezbylo nic než vyrobit novou a tak se také stalo. Korunovace se dlouho odkládala a málem z ní sešlo, když bylo odhaleno, že princ je temný a byl zabit. Víra davu ho však přivedla zpět k životu a byl očištěn a po delší prodlevě i korunován. K jeho nevůli je též připomenout, že kancléř jež po dlouho dobu spravoval městskou pokladnu, tak než zradil a prchl, podepsal za doby svého setrvávání ve funkci smlouvu o prodloužení protektorátu o 100let, avšak tento dokument není uznáván železným lordem a novým králem. Válka trpaslíka s obrem, respektive království U Dračího jezera a království Za Velkou horou je na spadnutí a nikdo neví, co nastane dál. Mnoho prostých občanů asi nyní lituje, že nedošlo k nabízenému sňatku mezi zdejším tehdy ještě princem a princeznou z onoho sousedního království.

Celou dobu se vše točí kolem toho vzácného a problémového kovu a jak to v těchto časem bylo doopravdy s ním? Bylo to prosté, neboť celé město se brzy dovědělo o existenci mitrilové žíly na dně jezera, avšak jedním z těch kdo nic netušili byli až téměř do konce protektor. Jezero obývají také dvě podivná stvoření vzhledu chobotnice, jež se však tváří přátelsky. Mezi tím početná skupina aktivních trpaslíků vytvořila za podpory kancléře ponorku a vesele těžila na dně jezera a právě tato skupina neutrálních trpaslíků přidala na temnou stranu, ale o tom až níže. Druhou podnikavou skupinou, jež objevila tajemství jezera byla také skupina, jež vedl trpaslíci, ale byli zde i jiné rasy. Ti získali jen lektvar dýchání pod vodou, ale i to jim stačilo, neboť mitril pro ně nebyl hlavní cíl. Tato schopná skupina zdlouhavě pátrala a nakonec nalezla způsob jak vytvořit obrněný vůz, jež byl celý z kovu a poháněl ho podivný pohon a ve předu čněla stříbrná radlice. Toto železné monstrum byl malá nedobytná pevnost, což se záhy po jeho dostavbě velmi ocenilo.

Ve městě se děli i mnohé další podivné věci, železný lord prchl z města a na jeho místo usedla podivná gnómka. Paladinové jež dorazili do těchto krajů sice, splnili částečně své cíle, avšak nakonec vždy skončili tragickou smrtí. Tajemný mág Uldor též zmizel neznámo kde, ale objevila se tu i nová tvář, první lidský kostlivec, jež se podezřele rychle spřátelil s Jasmínu. Tento jev asi souvisí se znovuobjevením kouzla na přeměnu v kostlivce. Dokonce se o možnost kostlivcem ucházela zmiňovaná gnómka, avšak toto bylo striktně zakázáno pánem kostlivců z Mitgardu Arnoldem Velkým. Již bylo zmíněno, že v těchto dobách chrám Aüleho neměl dobré časy a dokonce po jistou dobu neměl ani bránu. Ve městě však byla vystavena nová rozsáhlá budova, jež se stala dominantou města. Jedná se o univerzitu, velkolepé sídlo vědy a techniky. Velmi zvláštním úkazem, jež určitě bude mít dlouhodobé následky je založení vlkodlačího knížectví na území bývalé lidské osady. Toto území bylo vyměněno vládou města za neutočení vlkodlaků na obyvatele království. A vlkodlaci se nezvykle na svou rasu činili a položili svému knížectví velmi bohaté a pevné základy.

Ke konci období o němž vyprávíme na město začali útočit skřeti v čele se svým šamanem a nejeden temný obyvatel města se k nim přidal. Pokusili se dokonce město dobít, avšak bílá strana obývající město neváhala. Protektor s golem prohledali domy ve městě a nalezli nečekaný obrovský poklad v hodnotě přesahující 200 valounků…13 jednotek mitrilu, jež okamžitě využili k překování některých Golemových části, ve stejnou chvíli zmiňovaná skupina dokončila tank a dokonce jeho konstrukci obohatili také o něco málo mitrilu. Vrcholem této smrtící a elitní skupiny, jež zůstala bránit město byl mocný čaroděj, jež vyčkal přiblížení temných armád a pak seslal mocné a drahé zemětřesení, jež všechny srazil na kolena, avšak tank jel svou cestou dál a drtil pod koly hlavy nepřátel.

A to by bylo ve zkratce asi vše to nejpodstatnější. Ono za těchto dob se toho událo mnohem víc, avšak pergamen je drahý a tak musíme šetřit a tímto se všem hrdým rekům těchto časů, o nichž zde není psáno omlouváme.

Něco od hráčů

Objasnění záhady kolem kancléře Wihelma, aneb jak kouzelník dostal sračku…

Pokud jsi se začetl do tohoto dokumentu, je to důkaz toho, že se buď hodně nudíš, nebo by jsi se rád dozvěděl něco o podivných okolnostech, které se udály poslední den na Kahlaveranai 2008. Omluv prosím ale mé nedostatky, barbaři jsou přeci jen poněkud natvrdlí. Jmenuji se Olai Trollvik, temný elf a hraničář, kterého bylo na Kahle potřeba jako barbara lovce a léčitele. Než započnu tento příběh, dovoluji si upozornit, že všechny postavy jsou smyšlené a budou označovány jen velkými písmeny K, O a S. (pokud by v nich přesto někdo viděl podobnost s pány Kamna, Olaiem či Skicou, tak má hodně bujnou fantazii  Jednoho krásného sluného rána se pan O. probudil a s radostí zjistil, že hospoda ve městě je plná čerstvé pečeně. Pan O. ale nebyl plný čerstvé pečeně a to se mu nezdálo správné. Potěžkal si svůj měšec a s lítostí konstatoval, že snídani pro dnešek bude muset vynechat a jak se zdálo, tak i oběd a večeři. Když si tak lámal hlavu nad tím, co do žaludku, zahlédl na protějším konci ulice někoho, kdo měl zřejmě stejný problém. Byl to onen všemi mastmi maštěný pan K. vydal se tady k němu a když si pohlédli do očí, ve kterých oba poznali, že valounky jsou důležitější než přání dobrého jitra, pan O. stihl jen suše konstatovat: “Chtělo by to nějakej poděl…“ Netušil však, že tyto slova působí na pana K. jako rajská hudba. (pan O. by mohl přísahat, že postřehl, jak při těchto slovech se panu K. zježili vousy jako Monty Jackovi z Rychlé roty při slovech Královský romadúr) S prázdnými žaludky jsme se vydali na lov…..ehm…sakra….se ONI, tito dva vydali na lov. Než ale stihli opustit město, pan K. si povšimnul že v domku, který byl hned za hradbami a patřil jednomu alkoholickému kouzelníkovi se jen tak povaluje moooc pěkná tyčka k rajčatům. Vloupal se tedy dovnitř a mezitím pan O. započal venku rozhovor s panem S. Zanedlouho již všichni tři stáli v Kostlivčí stanici a koumali, co to asi je a kolik za to lze dostat. Kostlivci ohodnotili malovanou tyčku na 2 valouny (je to směšná cena, ale co naplat když Tuleň je stará lichvářka až se Tristan převaluje v hrobě) a s přáním příjemného dne je vykopli před dveře. Hmm… to není ani k snídani. O. si začal ztěžovat a proklínal všechny státní zaměstnance. Když byl zrovna u věty:“…ještě, že nemám potomky, chcípli by hladem…“, procházel kolem městský kancléř Wilhelm. Jeho ladná chůze však utkvěla v oku pana K. asi zároveň s myšlenkou, která ovlivnila životy těchto do této doby bezúhonných občanů. (krádež hole se nepočítá…) O. si povšimnul jeho pohledu a vybuchl v smích, protože kdyby byl K. kočka a Wilhelm myš, měl by K. poslintaný celý kostým až po pupek.

K.: Hele, Wilda…   O.: Jak sa nese, hérečka.   K.: Víš, co mají na radnici?   O.: Blechy?   K.: (pohled vyjadřující počáteční příznaky demence a senility) Mysli trochu.   O.: … Haldy papírů?   K.: Správně, a co je na těch papírech vyjma písmenek?   O.: Nooo, pokud to jsou úředniny, tak asi razítko, ne?   K.: Nejseš tak blbej jak vypadáš (smích připomínající vítr uvězněný v děravých kamnech – poznámka autora :) ) Pojď za mnou a udělej co ti řeknu…  

Oba dva došli až k radnici a tam se střetli s Železným lordem. Ten je zastavil a nechtěl je vpustit do radnice. Jak se tam tak dohadovali, zaslechl to kancléř a šel se podívat, co se děje. Díky dokonalé výmluvnosti K. se dostali dovnitř a sami, neboť „informace“ byly přísně určeny jen pro uši samotného kancléře. Mezitím, co pan K. naznačoval kancléři špatnou situaci kolem bezpečnosti ve městě a na příjezdové cestě u něj, panu O. nedopatřením vyklouzl luk z rukou a svezl se k zemi. Pan O. se začal omlouvat za svou nešikovnost a kancléře to více nezajímalo. Jakou však bylo náhodou, že luk zůstal ležet hnedle vedle městského pečetidla. (muhaha) Sebrat ho bylo stejně snadné jako říct 10x za sebou slovo nejkulaťoulinkatější. Za nedlouho se ocitli venku a mířili si to rovnou kam jinam, než do hospody, ze které se právě vymotal maličký kouzelník, který byl tak na mol, že namohl ani mluvit... Pan K. poté sdělil, že se mu podařilo vyjednat si s kancléřem místo pro oba u městské milice. Sice se musel prý ještě dohodnout s císařem, ale K. to bral jako hotovou věc, ba co víc, dokonce si na kancléřův účet obědnal pro oba míchaná grifí vejce na sedmi druzích koření a k tomu dvě pinty temného moku s vzduchovými bublinkami přezdívanému u nás kolomaz, skřetí žluč, či jak se mu v jižním dialektu říká…kofola. Nutno ještě podotknout, že před návštěvou radnice si zakoupili u Kostlivců za společné peníze a směnky lektvar „běhajícího muže“. Abyste tomu rozuměli, pan K. neměl příliš v lásce jistého paladina, který na všechny strany šířil jen světlo. Na tom člověku byste nenašli ani nitku zlého. Kdyby se jeho dobrota dala měřit cukrovou třtinou, říkám Vám, že byste z něj dostali cukrovku. Pan O. a K. seděli v hospodě a přemýšleli nad dalším osudem jejich i …ehm… čerstvě získaného razítka městské prokuratury, když se to ve dveřích objevil již výše zmíněný paladin. Když vstoupil a svou vznešenou mluvou jim přál krásné dopoledne, oba přísedící opětovali pozdrav, ale K. měl při tom výraz, jako když se probere troll po otřesu mozku (i výraz jeho tváře vyjadřoval tuto událost) Náhle se zvedl a objednal dvě pinty skřetí žluči a do jedné vlil obsah lahvičky s lektvarem. Zamíchal to a s výrazem pastora vykročil k „muži světla“. Dlouho ho vyzíval, aby se s ním napil, ale nutno dodat, že paladin nebyl žádný hlupák. Odešel tady s nepořízenou. Když se oba pánové K. i O. dosyta najedli za státní peníze, vydali se s pintami ven z hostince a jaké bylo jejich překvapení, když se venku setkali s opilým čarodějem. Ovšem překvapení pana O. neznalo mezí, když nabídnul pintu s lektvarem malému, alkoholem posedlému muži a ten ji do sebe na jeden zátah vyklopil. (tak rychle pryč z města jsem nikdy nikoho běžet neviděl) Zanechali tady kouzelníka kouzelníkem a vydali se na hřeben hory nad městem. Cestou se k nim připojil pan S. Sotva se vyšplhali nahoru, pan O. vytáhnul pergameny a začala velmi živá diskuse na téma „Tak co myslíte, co všechno nám může projít…?“ K. po delší pomlce přišel s návrhem, že zdaňovací výnos snad i na vzduch by v takovém kosmopolitním městě jako je toto nemohl nikoho zaskočit. Sepsal tedy dokument ve které stálo něco o tom, že každý občan, pes, či strom bude městské milici co hodinu odevzdávat 3 valouny, v rámci utužení společnosti. Sepsali ještě jeden, o něčem ještě debatovali a zakopali něco zlata v lese. Zanedlouho se rozešli a šli si každý po svém. S. připnul zdaňovací právo na nástěnku, ale po jeho přečtení byl návrh zamítnut a zničen. Škoda. Zato druhý pergamen nabyl platnosti! Ten jsem měl u sebe…měl u sebe pan O. Sotva přišel do města, šinul si to rovnou ke staviteli. Započal s ním rozhovor a zanedlouho se začali dít věci. Ve svitku stálo asi to, že z moci mnou svěřené, nechť je člověku, co přinese tento svitek vystaven dům o minimální rozloze 3 x 4 sáhy a pod trestem smrti, bla bla bla. Podpis: Vilda von… razítko. Je jisté, že stavitel se na O. díval trošku divně, ale ten mu vysvětlil, že jde o kasárna a všechno mu bude proplaceno na konci zdaňovacího období přímo od Wilhelma. Na to se poškrábal ve vousech, pokrčil rameny a začal stavět. S tím samým výnosem přišel pan O. ještě do kovárny, že potřebují zámek. Kovář, ale který byl utajovaným členem bratrstva Ascheronové lilie si hodně věcí domyslel, pousmál se a podotkl, že když se Wilhelm nedožije rána, udělá mu zámek zadarmo. No musíte uznat, že toto byla fér nabídka. (O. odchází a vesele si píská, jednak z radosti nad dobře nabytým jměním a potom…potkal tu novou gnómku, která přijela navštívit svého bratrance, zdejšího lovce Rejpala a má strašně sexy kotníčky…a její zvučné jméno…Víťava Bývaloželeznolordová!!!) O. cestou „domů“ potkal S. a společně zamířili k Wilhelmovi, který chudák stál obklopen panem K. a nemohl se hnout. K úžasu obou příchozích přispělo hlavně to, že K. se během doby, co se rozešli vykroutil z placení daní, přesto dostal status občana, který zajistil i pro O. a S. a navíc z kancléře vytáhl žold pro všechny, což činilo 15 valounů na hlavu!!! (vím, že to zní jako Matrix, ale pořád jsem neskončil) Všichni 3 se pak odebrali do svého nového příbytku a tam se dohodli, že si na chvíli odpočinou a půjdou s O. jen tak na lov. Člověk, ale nemá chvilka klidu, když je pokušení všude. U městské brány je potkal (ta malá drzá vydřiduška, co nechodí brzo spát – po sestře to nemá, ta je slušná obchodnice) Tuleň a s otázkou, zda-li jdeme do boje se rovnou připojila k celé družině, aniž by čekala na odpověď. S. a O se na sebe podívali a pokrčili rameny, ale K. jí hned skočil kolem ramen a samozřejmě, a jaká je to pro ně posila a obletoval ji jako bzučivka skvrnitá teplý koňský koláč. Poté se ohléhl a jeho nenápadné mrknutí, které oba jeho druhy nenechalo chladnými vypovídalo o tom, že na lov už se asi nedostanou. S. se od nich po menší debatě odpojil a K., O. a Tuleň šplhali do příkrého kopce. Když byli asi v polovině, K. si potřeboval oddechnout a při té příležitosti začal Tuleňovi chválit meč a žadonil, jestli by se mohl na tu mistrovskou práci podívat. Chvíli po tom, co K. odstranil meč, O. tesákem odstranil Tuleně. Nechal jí jen jeden život, svázali ji a začali debatovat o výkupném. Plán byl ten, že K. půjde do města, oznámí zmizení a nechá vyhlásit tučnou odměnu za nálezné nebohého kostlivčete (otázkou zůstává, kdy by za lichvářku skládal kauci ) Tak se taky stalo. S čím, ale ani jeden z nich nepočítal bylo, že se jim Tuleň v nestraženém okamžiku vysmekne a nejkratší cestou se vřítí zpět do města. – vážený čtenáři, nutno podotknout, že si to hrnula po příkrém svahu na hraně skály takovou rychlostí, že pokud šlo o adrenalin, tak Valenta se svými pěti vruty by zvadnul závistí jak večerní pampeliška (snad to nebude číst Míša) – Tam ji O. konečně doběhl, ale stihla všechno naprášit svojí sestře. Jelikož s tím trochu počítal, nařknul ji z toho, že si tajně ulívala zlato z truhly v Kostlivčí stanice v lese, že ji přistihl a teď na něj hází únos. To zlato totiž bylo nachystáno na Wilhelma, aby ho mohli obvinit ze zpronevěry státních peněz, ale v dané situaci posloužilo lépe… Tuleň s výrazem triumfu řekla, že jako její sestra snad věří jí, ale Míša ji odpálkovala stylem, že je to naše věc a že ji to nezajímá. (Tuleňův výraz vítězství se ihned změnil, když si O. začal zpívat: „Vyplašený zajíc běhal po polích, a pak našel smrt v pažích tetovaných…“) Ještě chvíli se tam únosce a unesenou kočkovali, ale pak se nějak rozešli a šli si po svém. U radnice se potkal O. s kým jiným než K. a S. a vydali se opět ke kancléři. K. začal kancléře přesvědčovat, že po rozsáhlém pátrání bylo naší hlídkou zjištěno, že kancléři hrozí nebezpečí a to přímo od jeho vlastních lidí (což byla samotná „městská milice“) a že v zájmu jeho bezpečnosti bude nejmoudřejší ihned opustit město. Samozřejmě i s truhlicí plnou zlata, kterou zchraňuje. Než ale mohli opustit budovu radnice, město se ocitlo v obležení skřetů, kteří se po sléze dobili do radnice, ale opět panu K. se nám nic nestalo, ba dokonce nás nechali odejít z města a to tak, že si toho nikdo ani nevšimnul. (autor doteď nechápe, jak K. se svým prořízlým jazykem mohl ovlivnit a přemluvit tolik lidí a skřetů k tolika věcem ) Celá skupinka uprostřed s Wilhelmem a jeho „státní“ truhlicí vyrazila z města směrem na sever a chvátaly do doků, za likantropním územím, kde měl pan K. smluvenou schůzku s jedním námořním kapitánem „Úplně rovným hákem“, který měl kancléře dostat do bezpečí. Byl to samozřejmě jeden z geniálních plánů vychytralého K., než ale mělo dojít k „setkání“ ukryla se skupinka v lese pro případ střetu se skřety. Chvíli tam byli skryti ve stínu stromů a potom se K. a O. vydali na cestu do doků. Jejich druha S. zanechali s Vildou v lese a nechali je čekat, že nejdříve musí zajistit bezpečnou cestu a smluvit podmínky nalodění a podobně. Sotva se vymotali z lesa. K. si to namířil rovnou k městu a po pár minutách, když se dostali až k městské bráně, kterou momentálně obléhali skřeti, spustil na ně něco v tom smyslu, že má pro ně obchodní nabídku a kde je jejich šéf a začal velebit jejich boha. Po debatě, která byla více než na úrovni sopky přes erupcí (jestli jste někdy jednali s hordou skřetů, umíte si to představit) se s nimi oba pánové dohodli, že jim prodají kancléře a celkem přijatelnou sumičku, plus výhody které dostanou, až skřeti dobijí město a vyhrají. Bylo tam něco jako čestné občanství, domy, ženy, peníze… O. se posléze vrátil pro kancléře, ale tomu se z bezpečí lesa nechtělo nikam a tak si musel vymyslet, že nynější přední funkcionáři města padli a měst je dobito a že si ho skřeti zvolili za svého nového panovníka pro celé impérium. Byl v šoku, ale pomalu a jistě následoval O. a S. směrem k městu. Bohužel přišli v momentě, kdy tank dělal ze skřetů placky placatější než je lembas… město udrželo obranu a lidé přežili. Hordy skřetů se rozutekli do celého kraje a bůhví, kde je jim konec. Zanedlouho byl vyhlášen konec a tudíž i stop všech dalších plánů a machynací… Toto je zevrubný popis co se tehdy odehrálo. Možná se divíte a jte dotčeni, zhnuseni nebo jen znuděni. Nezapomeňte ale, že prapůvodním impulsem bylo jen to, jak se jeden člověk chtěl nasnídat a zjistil, že je švorc. Pokud jste čekali lepší konec, tak jste si měli přečíst raději nějakou pohádku

Olai Trollvik

Malý příběh Velkého šotka

Jemnuji se Thoranson Všudybyl, jsem šotek a kdysi jsem se vydal na cesty. Je to tak dávno, že už ani nevím, jak je tomu dlouho co jsem cestoval po tomto světě, ale co mi stále chybělo, bylo navštívit město Kahlaveranai. A tak jsem se tam vydal. Cestou necestou, přes hory a doly a nakonec přes kostlivčí stanici až na toto poutní místo. Jak bylo vidět, toto místo se neustále rozvíjelo a tak pro mne nebyl problém uchytit se v místní gildě tesařů, kde na mne byli všichni velmi milí a seznámili mne s městem. Jen své čarodějnické nadání jsem nějak nestíhal rozvíjet, ale to se snad nějak zpraví. Den se sešel se dnem a vypadalo to, že nebudu mít ani na zaplacení daní, ale naštěstí se dala ukecat sleva. Stejnak nechápu proč se tu ty daně platili, ani pořádné stráže tu nebyly. A pak jednoho krásného dne jsem se probudil a koukal po krásách mimoměstského okolí když tu jsem zaslechl podivný skřek. A helell oni to gryfové se nám uhnízdili za městem. A hned bylo o další zábavu postaráno. Samozřejmě jsem to nahlásil celému městu a zatímco jakási skupinka pacifikovala gryfy podařilo se mi odnést jedno vejce do našeho chrámu na náměstí i s několika brky, které se mi pak podařilo prodat. Jenže ta hlavní legrace začala ve chvíli, kdy se kolem města začali hromadit další a další gryfové a hledat hned obě vejce, která jsme si celkem odnesli. To jsem začal litovat, že někdo prodal zlatou bránu do chrámu. Jedna z těch potvor mi totiž ukradla MOJE gryfí vejce. Zmetek. A já se o ně tak staral. Hmmm . Třeba bude další …

Touto příhodou ale moje dobrodružství neskončilo. Kolem města se začali objevovat skřeti, vlci a dokonce troll a mne nezbývalo než se snažit venku když jsem těžil v opuštěných dolech setrvávat v utajení a patlat na sebe magii, co mne chránila před výbuchy v dolech, krysami a dalším potvorstvem. Jen bych měl nějaké kouzlo vymyslet proti plynu, Hepčí…. Při jedné této výpravě jsem si všiml skupiny vlků, co mi šla ve stopách. Snažil jsem se před nimi schovat v dole, ale vyčenichali mne. Naštěstí se mi podařilo vylézt na několik trámů v jedné z hlavních šachet. Nepřeji vám vidět ty vlčí oči. Ty potvory ale dole pode mnou stále kroužili a ani to, že mám na sobě mocný magický štít mi nepřidalo na náladě. Běhají přeci jen rychleji než moje malé šotčí nožičky a nechci zkončit jako něčí večeře. Volám na ně kšá kšá. … Stále nic. Ale štěstí se na mne usmálo, vlci se stáhli, jakmile do dolu vešel jakýsi lovec ve vlčích kůžích. Asi se ho báli. No, hlavní je , že sejmout mne nechtěl a i když se mi nelíbil, tak jsem s ním šel ven. Kdo by tušil že to je samotný pán lykanů. Zmetek, tohle mu nezapomenu. Jakmile jsme byli venku změnil se ve vlka a chtěl mne kousnout.. hehe, nezapomenu také na ten překvapený výraz když se nemohl prokousnout magickým štítem. Poprvé, podruhé… bohužel napotřetí už to štít nevydržel a já se jen děsím toho, co se se mnou stane. Vlci se stáhli a já pokousán se vracím do města a cítím se nějak divně. Následující dny jsem si začal všímat, že mi houstnou vlasy a srst a že se cítím nějak divně. Ach jo. Asi ze mne bude vlkodlak. Doufám, že se nebudu chtít na každého vrhat. Kdyžtak mám známou kněžku, ale jsem moooc zvědavej co to nakonec bude. Jen to stříbro se mi nějak začíná nelíbit. A přitom je to takovej krásnej kov. Aspoň že na mitril ta alergie není. Ono být vlkodlakem koukám má i jednu malou výhodu. Rozšířili se mi oblasti známých a jeden z nich měl plonkoví mitril a věděl o kováři co mi ho zpracuje do dýky. Hlavně aby to u mne nikdo nenašel. Jediný problém s proměnou je ten, že občas si prostě musím vyběhnout do lesa a že kněží mne po chvíli zkoumání můžou poznat jako „temného“. Hodně jsem se bavil, když do města přijel nový klerik nového božstva a začal mne venku za hradbami lanařit na jeho bohoslužbu. Moc se mi to líbili a chtěl jsem jít. Na konci rozhovoru mi zaníceně povídal, jak na konci bohoslužby požádají boha aby všechny temné bolela hlava a budeme s nimi moci něco udělat… málem jsem puknul smíchy když se pak na mne kněz podíval a zarazil se.. asi mu došlo s kým mluví. A jeho snaha mne pak dostat do města a okamžitě do chrámu. Hehe. No nepovedlo se mu to. A tak jsem se schoval u sebe doma.Potvora, jako šotek se ke mne domů vlezl, ale naštěstí to byl pokrokový kněz a po dalším krátkém rozhovoru u mne doma mi oznámil, že Bůh pokud nebudu zabíjet jako lykan a i ostatní, když nechají lidi na pokoji a budou hodní temní, nechají nás nepokoji a můžeme se během bohoslužby stáhnout z města a pak se vrátit. Supr. Stejně je to potvora, protože jako šotek se ke mne do domu taky vešel i když vchod do mého domečku měl jen 30 cm a strop měl jen 80 cm. Nechal sem si ho totiž předtím takto zřídit, aby ke mně dom nikdo nemohl Nu mezitím se toho stalo ještě mnoho jako třeba vysvěcování skleněného hřbitova temným mágem, který ale doplatil následně na právě danou bohoslužbu. Několik temných bylo konvertováno a zabito či uprchlo a týkalo se to velkých kápů jako starosta, princ či někteří mágové. Lykáni ale byli díky mně mimo město. Jenže se to začalo vše kazit. Kolem se začali stahovat skřeti, obři a další verbež. V jednom z posledních dnů ale moje čarodějnická síla začala pěkně růst, protože jsem se začal i aktivně zapojovat do obrany města. Nebýt ale toho, že mi kamarád theurg magicky upravil mou novou mitrilovou dýku, tak nevím nevím. Řeknu vám vidět nad sebou 10 metrového obra od kterého se odráží zbraně mocných našich válečníků stojí za to. Ale díky neviditelnosti si mne obr nevšim, když jsem se mu připlížil pod nohy , a v zápalu boje si ani nevšim jak jsem mu vyšplhal na nohu. Nevšímal si mne až do chvíle kdy jsem mu svou magickou dýkou prosekl šlachy a tepny v podkolení a po té co se zřítil na zem mu prosekl páteř. Jupííí, budu oslavován. Hlavně že se nikdo neptal, z čeho je ta dýka a jak se mi to povedlo. Zbytek skřetů jsme rozprášili už v pohodě. Ten den jsem jich pozabíjel aspoň 30. Ze skřetí vesnice jsem si ale odnesl dva poklady. Skřetí děcko a truhličku. Ten malej parchant furt řve, ale já si ho vychovám.

Jenže co čert nechtěl skřeti se spojili s odpadlíky z města. Jendoho čaroděje se mi podařilo sejmout, když k nim běžel, ale město začalo pomalu a jistě být v obležení. Vraždy byly na denním pořádku a já dokonce jednu znich prakticky viděl. Paranoia začala narůstat a tak jsem chodil neustále s golemem a pozoroval, jak se věci vyvíjí. Špatně. I když kamarád už pracoval na parním tanku a golem je taky bijec, temné armády co se stahují kolem vypadaly né moc přátelsky a já nemám už ani trochu magie i když cítím, že díky obrovi skřetům a dalším zkušenostem z poslední doby mnou energie proudí tak že už to snad lepší nebude, musím si jít zameditovat . K ohnivému jezírku jsem to zvládl tak tak, než nepřátelé oblehli město. Klepal jsem se strachy, aby mne tam neobjevili. Zalezlého a meditujícího pod balvanem, koně zaparkovaného se skřítětem o půl kiláku dál. Nervy to byly ale stihl jsem to .. opilý magickou mocí jsem zavezl koně a svého nástupce do Lykanského města a letecky se vydal do Kahly, kolem které už by neproklouzla ani myš. Stihl jsem to tak tak na korunovaci nového trpasličího krále, i když se mu určitě nelíbilo že nad sešlostí krouží šotek a mává rukama, ale co už. Hordy se už pomalu tlačili před branou, čerstvě dokončený tank supěl na náměstí a já viděl že i se vší tou silou možná budu muset prchnout. Je to děsivý pohled na ty tisíce skřetů před branami s beranidlem a nás tu zbylo jen pár i když na naší straně máme mocný tank a golema. Něco mi ale říkalo, nevzdávej se a ponoř se do svého nitra.. jsi čaroděj, tak to využij….. Moc času mi nezbývalo, ale já opravdu objevil možnost jak vše snad zvrátit. . rychle jsem o tom všechny informoval a ve chvíli, kdy skřeti rozrazili bránu dokončil kouzlo …. Tremor konkrementum …… t r e m o r k o n k r e m e n t u m TREMOR KONKREMENTUM …..

A země se začala třást. A sále více a více. Okna praskala, ozdobné reliéfy padaly, prach se vířil a nikdo krom mne chráněného sesíláním či mocnou magií se nemohl udržet na nohách k zemi padali naši bojovníci a nemohli vstát, ale stejně tak i skřeti, temní kouzelníci a čarodějové. To však neplatilo pro náš tank a jak jsem koutkem oka zahlédl tak ani pro golema. Tank byl příliš robustní i když jeho posádka musela být omlácená ale vzhledem k tomu, že jeho kola a šíře poskytovala stabilitu, kterou skřeti neměli, začala s ním je jeho posádka drtit pod mocnými železnými koly…… golem pak chráněn mocnou magií svých tvůrců proti sražení nepřítelem dobíjel rychle pozůstavší členy armád. A já? Já po minutě udržování kouzla , prakticky bez magie zůstal stát na hradbách a díval se jak jsem zachránil město a pode mnou sténá těch pár skřetů co nebyli rozdrceni či rozsekáni.

Asi se ze mne stal hrdina. Hmmm… ale co hmm… vlastně JUPÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ Následovaly mocné oslavy, rozhovory s trpasličím králem a možná si nechám postavit čarodějnickou věž, najdu si manželku a uvidím co vyroste z mého skřetího dítěte,. I když bych si rád pořídil vlastní. A co se stalo s mým nožem, kterému říkám Obří zhouba? Kdo ví… ale při vaření mám cibuli nakrájenu vždy krásně na jemno a maso co pečeme doma je vždy dokonale naporcované …..

 

Registrace nového uživatele
Login:

Heslo:

Uživatel nepřihlášen!

  • Spolupráce s jinými akcemi je možná, nabízíme výměnu reklamy nebo zapůjčení materiálu.



  • další akce pro mládež: